Jmenuje se Ana

15. srpna 2015 v 20:31 | Benny |  články
Jenom tak něco krátkého, depresivní sobota za námi ;)

Nevrle jsem zamručela, když brzy ráno zazvonil budík nastavený na mém mobilu.
Kdybych si ho nekoupila ze svého, letěl by ven z okna. Alespoň by si prohlédl svět.Možná by za to byl raději než spousta lidí.
"Dobrý Mio, tohle stačí." Napomenula jsem sama sebe. Já a moje ranní úvahy. Ty fakt stojí za to.
V rychlosti jsem na sebe natáhla věci, hodila do tašky pár věcí a jen tak s rozcuchanými vlasy a nenamalovaná jsem seběhla schody.
"Dobré ráno!" Ozvala se mamka z kuchyně. "Co si dáš k snídani?" Každý den, stejná otázka, stejný rozhovor, stejný tísnivý pocit. Nesnáším stereotypy. Kuchyní voňěla míchaná vajíčka se slaninou, mamky specialita. Téměř se mi sbíhaly sliny. Nezapomeň Mio. Kalorie jsou všude. Otřásla jsem se. Nedokázala jsem říci: Jdi do háje! Neuměla jsem říct ne. I když to byl pohý hlas, který byl v mé mysli. Vnitřní démon, kterého jsem si stvořila sama.
"Ehm. Najím se u Rachel." Odpověděla jsem tiše. Jen se otočila a přeměřila si mě. Nejdřív vypadala naštvaně. Pak se ale její výraz změnil na horší variantu. Měla strach. Ach ta rodičovská přehnaná starost.
"Mio..." Zatnula jsem pěsti.
"Nech mě mami." Chabá věta. Věděla jsem, že ji to nepřesvědčí.
"Mám o tebe strach." Položila mi ruku na rameno. Setřásla jsem ji. Přišla mi těžší než kámen.
"Nemusíš. Jsem z toho venku. Fakt."
Chvíli bylo ticho.
"Mio, tvůj otec byl alkoholik. Poznám člověka co je z něčeho venku. A takhle.." Ukázala směrem ke mě "takhle nevypadá." Zavrtěla hlavou. Bylo vidět, že to se mnou pomalu vzdává. Ani jedna z nás neměla sílu. Já neměla sílu vzdorovat a ona neměla sílu přihlížet znovu tomu, jak se člen rodiny žene blíže a blíže k smrti. Ale já to měla pod kontrolou, vážně.
Beze slova jsem odešla z domu. K Rachel jsem dnes ani nešla, měla mne odvézt do práce. Musela jsem se projít, vyčistit si hlavu. Nezbavíš se mne. Nikdy Mio. Navždy...spolu.
"Nech mě napokoji!" Zavrčela jsem tiše.
Kdo by hlídal tvou váhu? Byla bys zase tlustá. A to nechceme, že ne?
"My?! Jsem jen já, žádné my, rozumíš?"
Lidé na ulici se začali otáčet. Ztišila jsem se.
Nemělo to smysl.
Démona se nezbavím.
A lidé mi nepomohou.
 

Obnovení blogu - co se za uplynulý rok událo

29. června 2015 v 12:13 | Benny |  články
Teda...docela jsem se zasmála mým starým článkům. Téměř ani nevěřím kolik se toho doma změnilo.
Musím se přiznat, že mi kolikrát blog.cz strašně chyběl. Byla jsem tu stále, četla články, sledovala novinky. Jen jsem nenapsala ani čárku.

Abych tak nějak zhrnula uplynulý rok.

Nastoupila jsem na střední školu chovu koní a jezdectví v Kladrubech (o škole by bylo článků tak dvacet, ale dost pochybuji že to někoho zajímá), úspěšně dokončila první rok, doničila si kotníky, nechala si předepsat silnější prášky na bolest. Jo, byl to skvělý rok.
Stále pokračuji s hraním v orchestru na pozoun, už dávno tam nejsem najmladší, což mi ale teda vůbec nevadí. Naučila jsem si lidi kolem sebe, že na konzertech prostě nepiju, takže mám konečně klid. Letošní sezona už se nám nějak tak ukončila, čekají mě dva menší konzerty.

Taky jsem se zbavila rovnátek.

Zvířectvo doma se nám poměrně dost rozrostlo, z původních asi 15cti kusů ovcí jich je jich 30, máme nové dojné ovečky. Takže mléko, sýry, občas i tvaroh a maso vlastní výroby.
Mou vychovaná ovečka Rút má letos své první potomstvo, je plně samostatná a dělá nám všem jenom radost.
Koně letos oslavili 25 a 20 let, takže jsem si začala uvědomovat jejich věk. Teď se pídím po bylinných mastích, vitaminech, za čtvrnáct dní začneme pracovat na fyzičce...je toho opravdu hodně.
Od pátka máme doma malou dvouměsíční fenku border kolie Sandy. Větší střevo jsem neviděla. Pořídili jsme ji z důvodu toho, že naše milovaná fenka Besina odešla před měsícem a půl ve věku téměř čtrnácti let. Dost jsem se bála toho, jestli nového psa přijmu, ale ona mi nedala na výběr. Taky kdo by jí odolal?
Slepičinec se k mé nemal nevoli stále rozrůstá a já k nim stále odmítám chodit.
Králičinec je zrušený, protože nikdo z nás na ně neměl nervy.

Co se týče ostatních aktivit, tak skautingu se věnuji stále, sice málo, ale stále. Hasičský sport je tak trochu minulostí už jen ze zdravotních důvodů. No a taky jsem prostě stará.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Co se blogování týče, ráda bych přidávala tak jednou do týdne minimálně Téma týdne. Hrozně ráda bych, aby mé články někdo četl. Uvidíme.

Never say never

29. června 2015 v 11:42 | Benny |  články
"Tohle bych NIKDY neudělala!"

Ale nikdy se nemá říkat nikdy.

Jenže proč?
Tak trochu mi vždy unikal význam této věty. Snad když řeknu, že něco nikdy nechci udělat, tak se toho mám držet, snažit se, aby se to nikdy nestalo realitou.
Samozřejmě u vět typu: "Nikdy si nenajdu přítele." nebo naopak "Nikdy neopustím svého přítele." to vážně podle mě neplatí. Nikdy nevíte, kdy se najde "ten pravý", nebo kdy vás váš přítel o kterém jste si doposud mysleli, že je právě ten "váš pravý" začne podvádět, nebudete si mít co říci, nebo se stane cokoliv jiného. Ale o vztazích mluvit nechci. Ani bych neměla co říci.
Já třeba poměrně často říkám, že nechci mít děti. Vím, že je malá pravděpodobnost toho, že je doopravdy mít nebudu, ale mám svůj důvod. Tak proč to neříkat?

Pro rýpaly: Má rodina je doslova prorostlá nemocemi. Ať už obyčejná skolioza, vada řeči (kterou všichni úspěšně odbourali), nebo dětská mozková obrna, cukrovka a rakovina (u té je to doufám pouze shoda náhod), špatné klouby a jako nemoc bych označila i nechuť nepracovat. Ale popravdě, která rodina alespoň jednu z těchto nemocí nemá?
Já ve svých 16cti letech mám problémy se zády a ve větší míře kotníky, které mi částečně zamezují jedinné činnosti, která mne doopravdy naplňuje. Jezdectví. Další nemoc naší rodiny.
Jen prostě nechci na svět přivést dalšího člověka, který by měl tímto způsobem postižený život. Sledovat jak si ostatní plní své sny. Jen sledovat. Bezmoc je snad to nejhorší co může někoho postihnout. To už si raději adoptuji malého černouška z afriky, který bude mít alespoň plnohodnotný život.

Je pravdou, že jakmile vypustíme větu se slovem Nikdy, často se to obrátí proti nám. Ale snad každý by měl mít právo si říci co nikdy v životě nechce. Pak sice zbývá jen napůl doufat, ale stejně.

Právě tak jako máme právo říci Ne, by jsme měli mít to samé i u Nikdy.

----------------------------------
Super, takže jsem tu ze sebe udělala chudinku, místo toho abych napsala pořádně k tématu. Fuck it.
 


:'( sbohem...

28. května 2014 v 18:28 | Benny |  články

TOTÁLNÍ POZASTAVENÍ

Možná, dost o tom pochybuji, si někdo všiml jak starý je poslední článek...
Protě mne blogování nějak přestalo tolik brát...
Takže je na čase to asi pozastavit...

Klidně se vsadím že tak pár týdnů po uvedení tohoto článku se sem vrátím. Kdykoliv někam vyvěsím, že končím, nemám čas apod, tak se to okamžitě spraví ;)

Myslím si, že delší pauzu uvítám jak já, tak i vy. Spíš já, protože tu nikdo nezbyl. Návštěvnost blogu je na nule, maximálně se pohne o některých volných dnech třeba na dva návštěvníky. I z toho důvodu chci pauzu.

Když už jsem se dokopala někam, kde mi přišlo, že lidé moje články čtou...prásk ;D
Od září budu mít ještě méně času, protože (někteří to četli v jiném z článků) budu na internátě a internet budu mít jen o víkendech.

Ale jednou se vrátím ;)
Prozatím mne můžete sledovat na několika FB stránkách:
Špageta/Benny :3

Nové přírustky ;)

26. března 2014 v 14:35 | Benny |  Novinky z farmy
Zdárek Párek!
Zase se po týdnu hlásím s novými přárustky, novinkami a zase fotky, fotky, fotky ;)
Takže, co se u nás stalo?

A teď už přestává všechna prdel...

19. března 2014 v 7:00 | Benny |  Deník jezdce
Čao, bambina
Už mě ten muj pozdrav trochu prudí, budu muset vymyslet jinej.
Větu: "Báro, teď přestává všechna prdel" mi řekl strejda v neděli, když mi přál k patnáctinám. Trvalo mi asi tři hodiny, než jsem to plně pochopila. A má pravdu. Tohle bude fakt docela drsný.

Jaro nabralo obrátek ;D

18. března 2014 v 9:23 | Benny |  Novinky z farmy
Čao, Bambina!
Hlásím se s nejnovějšími zprávami z naší "malé farmy" :DD
Předem se omlouvám, protože tohle bude doopravdy dlouhý článek...
Dodala jsem do článku spousty fotek, ale omlouvám se za kvalitu, hold starý foťák ;)

Nevidomá

1. března 2014 v 16:32 | Benny |  Tvorba
Čao, Bambina!
Tak zase jedna jednorázovka ;)
Hlásím se po dlouhý době, vim ;)
Jen nebyla nálada na psaní ;)

Oddanost nemusí mít příliš ostrý zrak a láska nemusí vznikat pomocí zvětšovacího skla.
Mé jméno je Adéla. Nedávno jsem oslavila 17ctiny. A ano, jsem nevidomá. Za všechno, co jsem kdy dokázala, vděčím jedinému tvoru. Tvoru, ne člověku. Jmenuje - jmenovala se Queen. Tak často vzpomínám na náš poslední den...

Blonde a Brunde ;D

11. února 2014 v 15:45 | Benny a Vittalia |  Deník jezdce

Čao, Bambina!

B: "Tak sme se nějak vrátili s Vittalií, která u nás dneska byla po dost dlouhý době jezdit. Vyjely jsme ve dvě. "
V: "za pět minut dvě..."
B: "Vittalia přerušuje. No nic. Tak jsme si dali hodinku vyjížďky, kdy jsme dost čanžovali koníky. Ze začátku jela Vittalia na Fillym a pak sme se prohodili."
V: asi dvakrát...
(Uprostřed psaní: "kde je ta kočka?" no...máme u mě v pokoji kocoura a on moc neni přes tu deku vidět. +.+ )
B: "A proč sme se vyměňovaly?"
V: "Protože nejdřív byl Filly línej jako prase, pak si ho rozpohybovala, tak sem ho chtěla zpátky. Pak zastavil a nechtěl vůbec jít, vypadlo mu totiž udidlo."
B: Jo vlastně. Na to se nedá zapomenout. Těch nadávek.
V: já nadávala jo?! Já?!! O.o
B: fajn no, ale nadávat mus mim jenom a pouze já! ;)
"Tak nějak mam pocit, že z tohohle článku nepochopí o co de. Hlavně, že my to víme."
V: "My to víme?! twl my máme dost."

(Benny mlátí hlavou o klávesnici no...)

TT - Útulky stáří pro koně - jak to vidíte?

11. února 2014 v 8:54 | Benny |  články

Čao Bambina!

Všichni stárneme, všichni jednou budeme potřebovat, aby se o nás někdo staral. Popíráte snad? Pff..Nemá smysl zapírat. Pokud dobrovolně neskočíte pod auto v padesáti ;D
Ale teď se tu nechci bavit o stáří lidí. Na to mám ještě dost času ;)

Co se vlastně stane se starým koněm, kterého nikdo nechce, k práci se nehodí, stářím může být i nepříjemný na malé děti (slovo může hraje velkou roli ;) ?
Část z nich si lidé nechají doma na dožití, což je nejlepší věc, kterou pro zvíře můžete udělat. Koneckonců koník ve dvaceti letech ještě zvládne lehkou zátěž, vyjížďky a může si užívat života s lidmi, které má rád. Pokud se na něm již nedá jezdit, stále je tu pěší chůze a výběh, po kterém se může procházet.

To je správné stáří.


Další články


Kam dál